na Blog.cz

Tohle sem dávám jen proto, abych využila nějakou plochu ke zveřejnění. Nikoho to nenutím číst, takže doufám, že mi ten článek nikdo nebude vyčítat.

Během pár týdnů jsem přišla o všechno. Lhala bych ale říct, že tomu nepředcházely události posledního roku a půl. Před tím jsem byla obyčejná čerevenovlasá holka s pár kily navíc, ale šťastná a se zdárnou budoucností.

Svět se mi začal rozpadat při nástupu na novou školu. Obchodní akademie. Obor marketing a management. Hlavní město Praha, spousta krásných dívek kolem mě a moje nízká sebedůvěra. Tehdy jsem začala hladovět. Nebylo to nijak náhlé. Problémy se svou postavou jsem řešila od mateřské školy (bez nadsázky). Děvčátko stojící před zrcadlem, hladíc si bříško s myšlenkou, že snad z toho vyroste, ví, že není jako ostatní děti. Že je něco méně.

Šlo to až děsivě "snadno" kilo za kilem, raz dva tři, deset, patnáct, dvacet, téměř třicet. Uteklo šestnáct měsíců. Váha klesla z 75 na 46,5.

Krásné vlasy. Vypadaly.

Hezkou pleť. Zestárla.

Hladkou kůži. Zjizvená a rozřezaná.

Andělský hlas. Slabý. Poškození krku kvůli zvracení (trvání jeden rok).

Cit pro kresbu, psaní a další umělecké činnosti. Rozklepané prsty.

Tanec a sport. Slabost, poškození kloubů.

"Přátelé". Odehnáni. Nebo odešli sami?

Skvělí spolužáci. Opustila jsem školu.

Plánování rodiny. Nemůžu mít děti, možná už nikdy.

Dobrá imunita. Selhala.

Chuť do života. Zemřela.

Kašlat krev do záchodové mísy.

Svírat v rukou chumáče vlasů.

Mít výpadky paměti.

Probouzet se v matčině náruči po záchvatech.

Vynechávat školu kvůli nemoci.

Kvůli Anorexii, Bulimii, sebepoškozování a bipolární poruše jsem přišla o všechno, na čem jsem dřela.

O čtenáře, které jsem získávala roky.

O přátele, které jsem milovala.

O úctu k sobě.

Kdybych mohla vrátit tyto měsíce, mohla jsem si věnovat pěkných pár let života, ale ty mi už nikdo nedá. Můžu zemřít zítra, za měsíc, nebo za pět let. Ale čelit realitě je nakonec těžší, než čekáme. Vím ale, že mi nezbývá nic jiného, než se s ní smířit. Říct, že jsem se nikdy nepokusila o sebevraždu? Prosím…už to ani nespočítám, nakonec jsem měla ale vždy štěstí. Prášky jsem vyzvracela, než mě zabili, protože se tělo vzbouřilo. Žiletku mi vytrhli z ruky…

Nebyla jsem připravená to přijmout, ale nakonec jsem to přijala, a pokud mi nezbývá moc času, chci si ho užít.

Jestli můžu někomu něco poradit? Ale jistě. Nikdy, nikdy nezačínejte. Velikost 34 za to nestojí, ani pár kilo. Vždycky si budete říkat, je to jen pár kilo, to se mi nikdy nestane, ale nakonec se to může stát. Nikdy nevíte, pokud to také není ve vás.

Myslete na to, jak smutno vám bude, když kamarádky rozmýšlí, jak by pojmenovaly svou dceru a pak se zeptají vás. Zašeptáte: "Vanessa," a při tom vám do očí vhrknou slzy, protože víte, že nikdy dceru jménem Vanessa mít nebudete. Ani syna. A víte, že si za to můžete sami, že jste se tomu mohli vyhnout, mohli jste se rozhodnout sami. Bylo to vaše rozhodnutí. Nikdo vás nenutil strkat si prsty do krku. Byla to vaše hloupost a vy za ní platíte. To je realita. Krutá? Možná. Ale myslete na to, že to vy jste si napsali svůj scénář, to vy ho píšete. Jen vy máte šanci udělat z tragédie komedii, nebo naopak. Nečekejte, až to někdo udělá za vás. Před tím, to také nikdo neudělal.

S novým rokem měčeká spousta změn.

Brzy přestoupím na novou školu v oděvním průmyslu, psaní povyšuje na profesionální úroveň a já začínám se vším hezky od základů. Takže tohle je také jeden z těch nových začůtků.

Na nové adrese: andrea-ryan.blog.cz moji asistenti a grafici tvoří oficiální stránku. Bude na ni přesunuta některá starší tvorba. I nadále zde budou přibývat příběhy (originální i fanfiction) a zde najdete všechny staré články a kapitoly. Zároveň se na nových stránkách dozvíte více ze života A. Ryan a novinky o jejich knihách a další umělecké tvorbě. Můj tým je vám plně k dispozici, pokud budete mít dotazy. Díky za vše.




-A. Ryan